Lukáš 14:34-35 Jestliže však sůl pozbude chuti, co jí dodá slanost? Nehodí se na pole ani do hnoje: je na vyhození.
Ústřední posláním každého křesťana je BÝT solí země. Znamená to, že bychom měli reagovat na kulturní otázky i spory kolem sebe v moci Kristovy přirozenosti, s Jeho (pří)chutí! Světu máme představovat Jeho přirozenost. V posledních dvou verších Lukášovy 14. kapitoly Ježíš varuje, že pokud sůl ztratí slanost je bezcenná. Na problémy světa chuť světa nestačí.
Když si vybavuji, jak na problémy různých lidí reagovali v poslední době křesťanští „vůdcové“, málokdy tam nacházím Kristovu chuť. Do tohoto šálku javy přimíchávám tedy otázku: Jak udržuješ Kristovu chuť či slanost ve svém životě? Prosíš Ducha svatého o moudrost a vhled? Probíráš otázky a problémy současné doby s dalšími zralými křesťany? Studuješ Písmo, aby se ti podařilo shromáždit všechny aspekty Kristovy slanosti a aby tvé reakce nebyly nasáklé příchutí světa?
Jestliže jsme povolaní Jeho jménem, měla by být Jeho chuť v nás a druzí by ji měli vnímat. Nemůžeme se spokojit s tím, že chutnáme jako nejlepší známá světská chuť.
„Pane, dej nám svého Ducha! Dej nám chuť svého života. A pomoz nám ji uhlídat, ať o ni nepřijdeme! Kéž jsme silní a odvážní, až budeme šířit Tvou slanost ve vlastním životě i ve světě.”