2. Korintským 1:3-4 Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha.
Ústředním tématem druhého listu do Korintu je Boží moc v době nesnází a utrpení, Boží moc skrytá ve slabých a nedokonalých lidských bytostech, Boží moc zjevující přes nás Boží slávu a v těchto verších i Boží moc, která nás potěšuje a dává nám schopnost potěšovat druhé. I když spíš toužíme po Boží moci, která by nás před nesnázemi a utrpením ochránila, apoštol Pavel píše, že Boží vysvobození a potěšení většinou přichází až po mnohém strádání – někdy až ve chvíli, kdy je to na hranici únosnosti, kdy jsme na pokraji sil.
Nechceme, abyste nevěděli o soužení, které na nás tak těžce a nesnesitelně dolehlo. V nitru jsme už vlastně očekávali rozsudek smrti… To vše se stalo, abychom nespoléhali sami na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé a který nás z tohoto smrtelného nebezpečí vysvobodil a ještě vysvobodí. (verše 8-10)
Pavel sice píše o nebezpečí smrti, ale všichni známe stavy válcujících tlaků – zvenčí i zevnitř. Když nic jiného, tak nám taková trápení ukazují, že se opravdu nedá spoléhat na vlastní síly. Navíc je příjemné připomenutí, že Bůh od nás nečeká supermany! Jsme nádoby z ne právě odolného materiálu – snadno se zlomíme nebo rozsypeme. A je správné cítit, že na to nemám. Je taky praktické očekávat, že nás některé problémy budou válcovat a tlačit až k hranici únosnosti – a že je to pouze Boží moc, která nás ochrání před úplnou zkázou. Apoštol Pavel opakovaně vykresluje obraz lidské slabosti a Boží moci, která nás podrží, obnoví a vytáhne i ze situací, co vypadají, že to už je konec. Naší nadějí a silou je pouze On!