Izajáš 43:25 Já, já sám kvůli sobě smažu tvé přestupky a nevzpomenu na tvé hříchy.
Žalm 103:12 říká, že jak daleko je východ od západu, tak daleko odsunul Bůh naši vinu. Izajáš 43:25 říká, že Bůh nebude vzpomínat na naše hříchy. Někteří lidé si ty verše mylně vykládají, jako že když Bůh si vymaže z paměti jakoukoliv vzpomínku na naše hříchy, my bych měli taky „odpustit a zapomenout“. To by ale popíralo části Bible, v nichž Bůh připomíná izraelskému národu jeho dřívější hříchy a projevy neposlušnosti – odpuštěno, ale nezapomenuto. Ignorovalo by to varování z Přísloví i varování od Ježíše před hlupáky a před házením perel sviním. Jestliže jsme něčí hloupé jednání zapomněli, jak se můžeme řídit těmito varováními?
„Zapomínání hříchů“ je míněno ve vztahu k hněvu a odsuzování, a ne ke vzpomínce na něčí chování. Když se někdo projevuje nenávistně, můžeme mu odpustit, ale je dobré mít se dál na pozoru. Opatrnost vůči člověku, který se dopustil něčeho zlého, a touha po jeho potrestání – to není totéž. I když odpuštění může obnovit nabouraný vztah, automaticky se tím nevyřeší důsledky nesprávného jednání. Rozbité zrcadlo je dál rozbité, nechtěné těhotenství nezmizí. I nabouraná důvěra se obnovuje pomalu.
Odpuštění je složité téma, žádné dva špatné skutky nejsou stejné. S každým takovým člověkem jdeme dál podle závažnosti jeho skutku. Na obyčejnou chybu se po čase zcela zapomene, při těžším ublížení nebo zneužití by měla oběť zůstat opatrná, i když odpustí. Je možné, že u vážného ublížení bude chtít oběť vztah zcela ukončit. Stejně tak by bylo nemoudré vážný přečin odpustit a umožnit v něm pokračovat – nevarovat ostatní. V tomto ohledu se často církev plácá v kalných vodách. Zlé jednání vůči dítěti nebo jeho zneužívání nelze jen zapomenout. Bylo by to nebezpečné nejen pro oběť, ale i pro další děti, a zároveň laxní a nezodpovědné vůči pachateli. Podobně by neměl zůstávat ve funkci ani starší v církvi nebo státní úředník, který rozkrádá svěřený majetek. Takový by se k rozhodování o penězích nebo majetku neměl už ani přiblížit. Tady nejde o odpuštění, ale o moudrost vůči něčí slabosti. V reálu je odpuštění těžké a mocné, protože úplně nezapomínáme. Víme, že dotyčný udělal něco špatně, rozhodneme se ale, že nebudeme požadovat jeho zatracení. Takový postoj přináší uzdravení a osvobození jak pro odpouštějícího, tak pro toho, komu je odpuštěno: jde o vědomý akt dynamické milosti!
Když nám Bůh odpouští hříchy, jsou navždy vymazány z „účetních záznamů“ našich dluhů: jsou pryč, smazané, neexistují. Ani Bůh ale zcela nezapomíná, je si vědom našich slabostí. Podobně i my bychom měli odpouštět opravdově a kompletně, ale ne naivně nebo nemoudře. Snaha zapomenout či tvářit se, že žádný problém nebyl, je vlastně duchovní lenost, která může být i nebezpečná. Odpuštění a úsilí o obnovení důvěry vyžaduje upřímnou modlitbu, milost a velkou dávku vnitřní síly.