Jan 3:18 Kdo v něho věří, nebude souzen.
Skutečný význam každého poselství – je-li dobré, špatné, důležité nebo nesmyslné – se dá rozpoznat pouze v kontextu. Všichni znají verš Jan 3:16, ale kontext jeho poselství je ve verších 17-20: „Nepřišel jsem soudit, protože každý je už odsouzen svým vlastním srdcem na základě toho, že měl raději tmu než Boží světlo. Každý, kdo činí zlo, nesnáší světlo a vyhýbá se mu, aby nevyšly na světlo jeho motivy.“
Nikdo z nás nechodí před Bohem dokonale. Svůj reflektor proto směřujeme na své dobré skutky a zbytek schováme. Když jsou naše skutky falešné a motivy potemnělé, tančíme ve stínu a vyhýbáme se světlu. Srdce ale dobře ví, která bije, a před Bohem nás odsuzuje. To je devastující část onoho poselství. A teprve v kontextu nepříjemně pravdivých veršů 17, 18 a 16 naplno vyznívá velikost celé té úžasné Boží zprávy:
17 Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby ty, kdo jsou už odsouzeni, zachránil. 18 Ti, kdo věří, jsou z tohoto sebe-odsouzení vysvobozeni, ale ti, co nevěří, zůstávají odsouzení, protože odmítli uvěřit v odpuštění skrze Božího Syna. 16 Neboť Bůh miloval svět tak výjimečným způsobem, že poslal svého jediného Syna, aby každý, kdo v Něho uvěří, získal věčný život. (volně parafrázovaná verze)
Srdce nás odsuzuje a tlačí nás ze světla do příkrovu tmy. Ale právě ve světle, kdy je na nás všechno vidět, kdy jsme slabí a neschopní vyvrátit obvinění vlastního srdce, nacházíme Boží milosrdenství. A tak to je. Tak vypadá ona úžasná milost!
(Chcete-li k tomuto Janovu tématu získat širší kontext, přečtěte si ještě 1. Jana 1:5-10)