Jan 18:10-11 Tehdy Šimon Petr vytasil meč, který měl s sebou, zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu pravé ucho. „Vrať ten meč do pochvy,“ řekl Ježíš Petrovi. „Nemám snad pít kalich, který mi dal Otec?“
Týden před svým ukřižováním vjel Ježíš pokorně do města na nejobyčejnějším zvířeti. Až se vrátí, bude všechno jinak:
Uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý, jenž spravedlivě soudí i bojuje. Jeho oči byly jako plamen ohně a na hlavě měl množství korun. Z jeho úst vycházel ostrý meč, aby jím bil národy. (Zj 19:11,12,15)
Jsem vděčný, že se Ježíš pokořil a zemřel za mě na kříži. Podobně jako Petr mám sklony za vracejícího se Krále bojovat. Problém je v tom, že Král řekl Petrovi a říká to i svým následovníkům, že nemáme bojovat, ale naopak pokládat své životy a trpělivě čekat na Jeho triumfální návrat. Ta část s tím umíráním sám sobě – ta mi moc nevoní a ani v ní nejsem moc dobrý. A přesto právě toto po nás prozatím chce:
Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností… Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš:
Ačkoli existoval jako Bůh, svou rovnost Bohu nevyužíval jako výhodu. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka. Vypadal jako člověk a ponížil se ještě dál, byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži! (Filipským 2:3-8)
Jednoho dne porazí své nepřátele a my budeme s ním. Zatím je ale naším úkolem následovat pokorného služebníka na oslátku, který položil svůj život. Takový úkol je nad mé schopnosti, takže musím volat o pomoc a sílu milovat ty, co mě nesnášejí a modlit se za ty, co mě pronásledují. Po takové cestě šel On. Ví, co je k tomu třeba a dá nám milost, jakou k tomu potřebujeme.