Matouš 22:12 „Příteli, jak ses sem dostal, takhle nepatřičně oblečený?“
Král pak řekl svým služebníkům: „Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozvaní, toho nebyli hodni. Vyjděte proto na ulici a pozvěte na svatbu každého, koho najdete.“ Služebníci tedy shromáždili všechny, které našli – zlé i dobré, a svatební místnost se tak naplnila hosty. Když pak vešel král, aby se pozdravil hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. Řekl mu: „Příteli, jak ses sem dostal, takhle nepatřičně oblečený?“ A on se nezmohl na slovo. Král pak řekl služebníkům: „Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho ven do tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Matouš 22:8-13)
Pointa tohoto podobenství je drsná a jasná – a v současné kultuře dost nepopulární. Jestliže původně pozvaní byli považovaní za nehodné takového pozvání, pak si my, co jsme byli pozvaní na svatbu vlastně omylem, musíme hlídat, abychom reagovali způsobem považovaným za ‚hodný‘. Ve starém anglickém hymnu se zpívá: „Přicházím tak, jak jsem…“ Mnoho lidí si ale tuto pravdu překroutilo po svém: „Tak, jak jsem… tak to zůstane a nic na tom měnit nebudu.“
Nemůžeme udělat nic, abychom si spasení zasloužili! Král si ale zaslouží slyšet z našeho vděčného srdce projev díků! Bylo by arogantní prohlásit, že „jestli bylo moje oblečení dobré na to, abyste mě pozvali, je dost dobré i na svatbu!” Naší reakcí na spasení musí být vděčnost. A vděčnost v akci znamená udělat vše, co je v našich silách, abychom se na svatbu připravili. Vždycky na sobě můžeme něco změnit. I poslední špinavý žebrák si může aspoň umýt ruce a obličej. Pozvání jsme dostali navzdory tomu, jak vypadáme. Projevme tedy úctu svou vděčností. A ta nás povede k tomu, abychom si vzali něco lepšího na sebe.