Přísloví 9:9 Poděl se s moudrým a ještě zmoudří, pouč spravedlivého a bude znalejší.
V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let docházelo kvůli mnoha aktuálním tématům ke konfrontacím mezi společností a církví. Mnoho církevních představitelů mělo teologické znalosti, ale chyběla jim moudrost jak je aplikovat v moderních časech. Na otázky sexuální identity často reagovali odsuzováním. Tento nedostatek slitování nakonec vyvolal zpětnou reakci: ztrátu respektu a autority. V té době jsem si uvědomoval, jak mnoho mých přátel je na dně a hladoví po něčem dobrém. Byla to složitá doba a proplout rozbouřenými vodami diskusí vyžadovalo moudrost. Když jsem naslouchal a snažil se reagovat v lásce, mnozí přátelé začali přehodnocovat svá životní rozhodnutí a mé názory respektovat. Když jsem se však snažil mluvit o soucitném a biblickém reagování na svět s církevními představiteli, mou pomoc odmítali. Ve světě jsem nacházel otevřené dveře k rozhovorům, u církevních vedoucích ne. Mnozí z těch pastorů chtěli vyučovat, ale sami se stali nepoučitelnými. Během krátké doby se mladá generace věřících, nepřipravená na rozhovory o dalších nových, nesnadných tématech se svými nekřesťanskými kamarády, přesunula na druhý břeh. Novou mantrou se stala tolerance. Argumentovali, že soucit znamená mít pochopení a přizpůsobit se světu. Tato cesta se ukázala stejně nemoudrá a nebiblická jako odsuzování.
Přeskočme o pár let dopředu do aktuální situace. Hněv, nedostatek slitování a dokonce nenávist, kterou jsem kdysi zažil od církevních představitelů, dnes vidím u mnoha hlasatelů různých „hnutí za spravedlnost“ a jejich následovníků. Mnozí z nich si říkají křesťané. Před lety byli církevní představitelé po právu světem kritizováni za aroganci. Teď se mnoho křesťanů drží arogantních vůdců, kteří mají pocit, že jejich „spravedlivé pře“ jim dávají právo nesnášet a odsuzovat každého, kdo jejich postupy zpochybní. Je to tu znovu: místo aby volali k Bohu a v moudrosti rostli k větší moudrosti, mnozí jdou ve jménu slitování a spravedlnosti stejnou nešťastnou cestou nenávisti.
Našemu světu naléhavě chybí moudrost. Co však vidíme, jsou rodiny a přátelé, kteří spolu odmítají mluvit o hlavních otázkách či problémech dneška. Je třeba poodstoupit od třenic a zamyslet se nad moudrostí. Znakem pravé moudrosti není arogantní srdce, ale srdce, které se nechá poučit. Moudrost není definovaná postojem vůči jakémukoliv tématu. Je definovaná tím, jak se k sobě chováme, jak komunikujeme a nasloucháme a jak s pokorou zůstáváme „učitelní“ ve snaze dojít hlubšího poznání, než jaké máme dnes. „Otče, pomoz mi zatoužit po poučitelném duchu.“